Můj rok 1981

Pokud bychom měli mezi roky vybrat ideálního představitele éry stagnace, byl by to zřejmě rok 1981. Asi nejlépe ho vystihuje termín stojaté vody. Je to však, jak už to bývá, ono příslovečné ticho před bouří. A ti, kteří mezi nás přišli v tomto, na první pohled ospalém, roce, netuší, že své deváté narozeniny oslaví ve světě, kde bude všechno jinak.

Už v následujícím roce umírá Leonid Brežněv a v Sovětském svazu začíná tzv. „pětiletka pohřbů“. Po krátkých érách Jurije Andropova a Konstantina Černěnka nastupuje do čela největší země světa Michail Gorbačov a zahajuje cestu ke zhroucení světové socialistické soustavy.

Zatím tomu však nic nenasvědčuje. V klubech zní svižné disko Michala Davida, Jiří Menzel v dalešickém pivovaru natáčí idylické Postřižiny a v Praze na Pankráci se slavnostně otevírá Palác kultury.

Mnohem větší dramata se odehrávají za našimi hranicemi – na několika místech ve světě útočí atentátníci; v případě amerického prezidenta Ronalda Reagana a papeže Jana Pavla II. jsou jejich pokusy neúspěšné, egyptský prezident Anvar Sadat vražednému útoku podlehne.

Miliony lidí na celém světě sledují velkolepou svatbu britského následníka trůnu prince Charlese s mladičkou a krásnou Dianou Spencerovou a v Číně otevírají první stáčírnu Coca-Coly.

Pojďme si tedy zavzpomínat na rok, kdy se republika potýkala s nedostatkem kuchařů, v pařížském Grand Palais návštěvníci obdivovali české baroko a v Bulharsku otevřeli první lastuří farmu.